Rozhovor se skupinou Létající koberec II

Junior klub, říjen 1998
(vyąlo v Příbramském deníku 18.12.1998)

V současnosti tvoří Létající koberec Petr Piňos, Kamil Holub, Michal Haman a nová tvář - Markéta Vášová. Příbramskému publiku by se dalo vytknout, ľe nebylo tak spontánní, jak by si sami hudebníci přáli. Přesto závěr koncertu byl víc nebitý energií, než na začátku.

Jaké změny a inovace jste provedli od vašeho posledního příbramského koncertu?
"Jak jsi mohl slyšet, pouštěli jsme chvílemi hudební pozadí. Snaľíme se kombinovat moderní zvuk se starými šamanskými rytmy bubnů. Uvidíme, kam nás to zavede. Dále s námi občas hrají melodické nástroje, objevili jsme tanečnici, která nám lidi pomáhá roztancovat a vytvořit atmosféru," říká Michal Haman.

Čtveřice na první pohled nenápadná, dokázala během necelých dvou hodin navodit úžasnou atmosféru afrických či indiánských rituálních obřadů. Ke konci se k produkci přidalo několik tanečníků, někteří tleskali a podupávali.

Co si myslíte o tom, jak se k vám lidé ke konci spontánně přidávali?
"To je bezvadné. To hlavní, o co nám jde, je způsob uvolnění, jak pomocí bubnů, tak tancem. Je to způsob, jak se otevřít energii, která se vzájemně propojuje. Kaľdý to ale prožívá jinak. Někomu stačí, když sedí a poslouchá a je také uvolněný. Nám se nejlépe hraje, když vidíme, když lidé tancují a že se na to napojují. To je samozřejmě jiný zážitek i pro nás!"

Co je pro vás při hraní nejdůležitější?
"Najít si svůj vnitřní rytmus, dostat se do uvolnění. Bubnování je pro mě způsob uvolnění. Nedal jsem si za cíl napodobovat jinou etnickou muziku, spíąe hraji tak, aby mi to bylo přirozené. Takľe buben je nástroj a ne cíl," dodává Michal.

Svěřují se vám účastníci se svými zážitky a pocity během improvizace?
"Například za námi přišla jednou dvě děvčata a říkala, že ze sebe shodila stres z práce, že jim to bylo příjemné. Hodně při naší muzice jdou lidé do takové katarze, vyhazují ze sebe různé negativní emoce a to je v pořádku."

Nechal jsem Michala dopít pivo a přisedl si k Markétě Vášové , která čtvrt roku hraje s Petrem Piňosem. O tom, že se jí spolupráce moc líbí, svědčí následující řádky našeho rozhovoru.

Co bys, Markéto, mohla o této partě říct?
"Mám je všechny moc ráda, jsou to hrozně fajn lidi. Je s nimi sranda. Pořád si z něčeho dělají legraci, ze všeho, ze všech a samozřejmě i ze mě. Možná i proto jsem s nimi tak ráda!"

Jak vlastně Tvá spolupráce s Petrem a ostatními začala?
"Strašně dlouho jsem hledala někoho, s kým bych si mohla někde zahrát. Sehnala jsem si buben, ale nevěděla jsem, jestli mi to vůbec půjde. Jedna kamarádka mi dala kontakt na Petra Piňose. Já jsem o něm vůbec nevěděla, nic mi to jméno neříkalo. Pak mi Petr řekl, že se sejdeme. Myslela jsem si, ľe bude chtít, abych se předvedla a něco zabubnovala. Absolutně ne! Přiąel a zeptal se, co by mě tak nejvíce zajímalo?! Měl úplně jiný přístup k člověku. Podporuje v něm, aby něco sám tvořil - a to mě úplně vyvedlo z míry! Během dvou měsíců jsem si s nimi zkusila zahrát v Roxy v Praze. Od té doby mě zatím nevyhodili,"pousmívá se Markéta a na okamľik se podívá na Petra, který je v rušné debatě s Kamilem Holubem, dalším z členů kapely.

Buben, na který hraješ, se od ostatních šamanských bubnů v mnohém liší. V délce, v průměru...
"Pochází od Papuánců, lovců lebek. Koupila jsem ho v Praze v orientálním obchodu Nomád a je krásně pomalovaný. Je to opravdu zvláštní šamanský buben. Kůže je z varana a má výbornou pružnost a zvuk."

Hrála jsi někde předtím?
"Dřív jsem zkoušela hrát tak, že jsem někam zašla a jen tak si zabubnovala. Brzy jsem ale zjistila, že mě to nijak nenaplňuje a pak jsem našla Létající koberec. To bylo přesně ono! Určitá volnost a přitom s těmi lidmi v publiku můžu komunikovat, aniž to moľná vědí. I mezi klukama musím komunikovat. Nemůžu si hrát co chci, to by mě hned vyhodili. Ale proto je to fajn. Je to určitá forma rituálu, i když má určité hranice. A s Petrem se dá spoustu věcí prodebatovat, i co se týká meditací. Třeba se nám lidé vrátí z koncertu a vyprávějí o svých zážitcích. Není to o tom, jenom si ulítnout. Je to pro uvolnění, pro radost, když je člověk celý ten den v křeči..."

Jaké máš ty sama zážitky při hraní? Myslím ty duchovní...
"Často mám při koncertech silné zážitky. Právě proto, ľe jsem v kontaktu s lidmi a nehrajeme naučené rytmy. Začátek a konec máme dohodnutý, ale co se děje mezitím, je úplně volné. A najednou ti tam skrz buben projedou takové věci, které vnímáš. Zatím jsem neměla zážitek, že bych viděla přímo nějaké osoby, ale najednou jsem se ocitla v africké poušti. Byly to spíš obrazy," dodává suřžebně nejmladší členka současného složení Létajícího koberce.

Hraješ jeątě na nějaký jiný hudební nástroj?
"Ano, hraji na piáno, trochu na kytaru. Jsem spíš ale takový sluchař. Hrozně nesnáším noty a všechno, co má nějaké hranice. Bubny byly vľdycky mojí touhou, ale neměla jsem šanci. Změnilo se to tehdy, když jsem si koupila tenhle buben a začala hrát s Petrem. V současnosti se učím u Martina Kreuzberga hrát latinsko-americké rytmy z Kuby," říká závěrem Markéta Vášová.

Nakonec jsem se vypravil za samotným Petrem Piňosem, s nímž jsem si vloni na jaře povídal v příbramském Junior klubu.

Když jsem s vámi vloni hovořil, hledali jste někoho pátého do party. Letos jste zase čtyři. Kolik vás v historii kapely nejvíce hrálo?
"Tuším šest nebo sedm. V současné době máme hosty. Je to třeba Ivo Sedláček, který hraje na housle. Studoval pět let v Indii a je to velice zajímavý hráč. Bereme ho na některé akce a postupně bychom chtěli kromě těch bubnů přidat i další nástroje, jako je flétna, hoboj."

Chcete použít i nějaké prvky z jazzu?
"Ani ne. Tohle není jazz. My se spíš vracíme k těm prastarým tradicím. Nevyhýbáme se žádné tradici. Ať už nás osloví indiánská, arabská či indická tradice, to cenné, které z ní cítíme, se snažíme nějakým způsobem předat. Ten vlastní zážitek z rituálu, který v té hudbě je, z té energie, z toho ducha, transformujeme po svém. Je jasné, že nikdy nebudeme hrát jako Indové, nebo Indiáni, ale máme z toho svůj pocit, svůj zážitek a myslím si, že naše autentičnost je v tom, že nejsme uzavřeni v jediné kultuře. A to je asi i symbolika Létajícího koberce, který si letí tam, kam chce a zasahuje všechny oblasti. Připadá mi, že to může být zajímavé ideou, ľe svět se vlastně spojuje, jako dnes se spojuje přes internet. že nejde o to, aby jedna ideologie stála proti druhé. Ale jde o to, najít všechno cenné, co v těch kulturách bylo. Ať už v těch současných nebo těch minulých...proto takoví jsme a chceme, aby to z té hudby taky bylo cítit."

Co chystáte do budoucna?
"Spíš co budoucnost přichystá nám?! Budeme se snaľit co nejlépe dělat, co děláme. Chceme vydat nové CD, kde budou použity nahrávky ze živých koncertů. Chceme udělat pro lidi kursy bubnování. Ale především chceme vystupovat, aby bylo možné rozšiřovat náš přístup, ten přírodní zvuk...Dát do toho duši, která v době počítačové hudby chybí! Chceme hrát živě, vrátit se k prastarým rituálům, aby lidé měli zážitek z toho, když hrajeme," říká zamyšleně Petr Piňos.

Můžete shrnout, o co vám v etnické hudbě jde?
"Jde nám o otevřenost bez kulturních bariér. To cenně by bylo krásné uchovat pro budoucnost. My to vnímáme v rytmech. Pouľíváme rytmy vąech kultur, vytváříme si i své vlastní. Saháme kořeny do hluboké minulosti, ale nebráníme se ani nejmodernějším vlivům, od internetu až po to, co přijde. Uvidíme. Čili maximální otevřenost, to je naše krédo."